Spor o katovnu v Dašicích

 

Již jste to slyšeli? Že nevíte co? Vždyť ta zpráva se přetřásá nejen na jednáních konšelů města Pardubic, ale zvěsti o ní dolétly až ku samotné Praze. Stále nevíte o čem je řeč? Pak musíte být opravdu hodně z daleka. Poslyšte tedy příběh, který se stal v dávných dobách. Jde o spor Jana Ledviny, který pohodenský úřad na Pardubicích má zastávat a Českou komorou v Praze.

To bylo tak. Někdy v roce 1655 se konala velká vizitace rozsáhlého panství pardubického. A při tom všem vrchní hejtman komorních statků zjistil, že pohodný Ledvina nodevzdává vydělané kůže vrchnosti tak, jak to rozkázáno má, ale že je výhradně a pouze pro svůj prospěch používá. Jisto jistě Jan Johanides a Matouš Dašický lépe by svěřené dílo vykonávali.

Proto navrhla L.P. 1656 dne 9. srpna Česká komora Janu Hogenovi ze Švorcpachu a na Černodubu, panu hejtmanu pardubického panství, aby rozdělil toto území na tři samostatné pohodnické díly. Dašická rasovna, kterou nechal Ledvina zpustnout, byla velkým lákadlem pro Jana Johanidese. Přeloučský díl byl určen pro Matouše Dašickýho, který se před vrchností zavázal do obory dodávat vlčí vnady, osobně plnit katovské řemeslo a místo ročního platu mimo čtyř kop grošů, které si vrchnost vymiňuje na vychování osob hříšných a prohřešlých, do vrchnostenského důchodu odevzdávat kůže z padlého panského dobytka.

Dašický díl byl skutečně přislíben Janu Johanidesovi, který za tuto důvěru slibuje vrchnosti vedle vlčích luder odevzdávat kůže z panského dvorského dobytka a co víc, platit ročně 25 kop grošů.

Třetí, pardubický díl, měl zůstat Ledvinovi, avšak s tím, že i on bude plnit své povinnosti co se týče kůží z padlého vrchnostenského dobytka, i on měl odvádět plat do vrchnostenské kasy.

A nyní si představme, že Ledvinovi nevyhovuje ani jedno řešení. Jen slyšíme po kraji jeho hlas, že od mládí věrně a poslušně slouží své vrchnosti. Ani chloupek z panské kůže si neponechal, co peněz do kasy již odevzdal, ba co víc, slibuje že daruje peněz mnohem víc. Česká komora ráda sahá po slíbených penězích, a tak téhož roku, dne 3. listopadu, vydává  rozhodnutí, podle kterého se Ledvina musí zavázat k tomu, že bude plnit vše, k čemu se zavázal Matouš Dašický i Jan Johanides. Tak Jane Ledvino, máš to a nyní si poraď jak s touto věcí naložíš.

Přesto, že Ledvina vše slíbil, vzal to za špatný konec. Stížnosti na něj, na rasa pohodnýho, přichází z mnoha rozličných stran, a tak se komora rozhoduje znovu. Píše se 8. leden roku 1657 a je vydáváno rozhodnutí, podle kterého má být pohodenský ouřad rozdělen na tři díly a pokud Ledvina nebude ochoten dávat roční plat, jeho díl bude připojen k dílu dašickému.

A to teče Ledvinovi již voda do jeho vysokých katovských bot. Vážnou situaci bere do svých rukou snad Ledvinova žena. Snad ona byla příčinou toho, že Ledvina začal znenadání konat dobrotu a své povinnosti plnit tak, jak se zavázal. Nakonec dne 28. června roku 1658 zaslal Jan Hogen ze Švorcpachu komoře žádost, aby ponechala revír tak, jak tomu dosud bylo a navíc k stanovenému platu 40 zlatých přidává pan hejtman sám dalších 10 zlatých. A tak aby Česká komora měla poslední slovo, zvýšila Ledvinův plat na plnýc 60 zlatých a povolila mu obchod s kůžemi dle vůle a libosti vrchnosti.

No a vidíte. Sešlo se několik roků, však se již rok 1661 píše, a Ledvina se svou ženou Juditou rasovnu v Dašicích i v Pardubicích prodal, neboť oba dva jsou již věkem sešlí a často na zdraví nedostateční. Celé dílo koupil Janův bratr Jiří Ledvina, který mistra popravního v Poličce vykonával, za plných 1350 kop míšenských. On svému bratru postoupil místo závdavku svou vlastní rasovnu v Heřmanově Městci. Ale ani zde si Jan Ledvina mnoho klidu neužívá. Již v roce 1664 je na pravdě Boží a jeho manželka prodává 12. srpna téhož roku rasovnu kolínskému katu Danielu Boháčkovi. A co mistr pohodný Johanides? Ten umírá o dva roky dříve, dne 9. listopadu roku 1662 ve Skutči. Snad se smířil se svoji prohrou o rasovnu v Dašicích.

 

(zpracováno dle dobových materiálů a dle vyprávění z knihy Jindřicha Francka "Mistři ostrého meče" z roku 1995